Oblomov

Životem bych nejradši proplul,

jenže jsem děravý tvor

z jedniček a z nul.

Až rám mé lodi zplesniví,

pochopím konečně, že jsem živý.

Sedím sám a vím, že za moc nestojím,

naříkám a vnitřně prahnu po boji,

jít nevím s kým a kam. Dělám, co mohu,

a co mohu, to odkládám.

Nevím si rady vůbec s ničím,

mám všechny předpoklady,

že sám sebe zničím.

Vyčnívám-li, pak někde z pozadí,

neboť mým heslem je nevadit.

Jsem plný prázdných gest a slov,

jsem váš hrdina Oblomov,

jsem klonem se sklony k lítosti,

jsem člověk druhé jakosti.

Život sním a žiju sny i za jiné,

trpím tím, že vidím ze dna k hladině.

Přijímám věci tak, jak jsou,

když se svým stádem táhnu za potravou.

Sedím sám v kuchyni za stolem

a dumám, co ze mě bude za sto let.

Takový jsem já myslitel,

jsem člověk navíc, člověk na pytel.

Neřeším, že se někdo někde nějak má,

jsem si vším a o druhé se nestarám.

Teprv až tíseň dolehne,

cosi se ve mně dole hne.

Jsem plný prázdných gest a slov,

jsem váš hrdina Oblomov,

jsem klonem se sklony k lítosti,

jsem člověk druhé jakosti.

Bude líp, až bude se mi třeba chtít

trochu žít, ale ne tak, abych musel jít

něčemu vstříc a plýtvat silami,

jsem plně v moci noci nad námi.

Vzdor ve mně ze zásady nebují,

ač nesnáším, když se do mě obují,

a libuji si ve slibech,

na rozdíl od všech chytám první dech.

Tak okrádám rostliny o vzduch,

předpokládám, že už jiný nebudu,

neměnit se a hlavně nebudit rozruch,

zůstanu pátým kolem osudu.

Jsem plný prázdných gest a slov,

jsem váš hrdina Oblomov,

jsem klonem se sklony k lítosti,

jsem muž, co nemá vlastnosti.

Čtvrt století zde jen přebývám,

nedělám nic, co vadilo by vám,

zakopávám o své kořeny,

jsem sám do sebe vnořený.

Zakopávám o své kořeny,

jsem sám do sebe...

Zakopávám své kořeny,

jsem sám.