Líza

Nad městem kopec ční, jednoho rána na něm stála,

šaty měla sváteční, Líza se jmenovala.

R: Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš,

Lízo, Lízo, co z toho máš,

Lízo, Lízo, proč na kopci stojíš,

na co se koukáš?

Lidé se shlukovali na stařičkém náměstí,

o Lízině počínání kolovaly pověsti,

jeden říkal to, druhý zase tohle, nikdo přesně nevěděl,

a tak každý stál a pro sebe se ptal, kdykoli se na ni zahleděl.

R: Lízo, Lízo...

Ptal se Jan a ptal se Pavel, ptal se taky místní blázen,

každičkej to vědět chtěl, ale vysvětlit nic neuměl,

potom Líza sestoupila na stařičké náměstí,

ke všem lidem promluvila hlasem plným bolesti:

"Zvláštní, že vás výstřednosti všední málo zarazí,

co se kolem dnes a denně mezi váma přihází,

to, že pan A ženu bije a na děti neplatí,

pan B zase denně pije, dokud sebou nemlátí,

pan C zase v práci krade vše, co není přibité,

to vás vůbec nerozhází, ač to denně vidíte,

a když já na kopec vyjdu, nepiju a nekradu,

do duší vám neklid vnikne, hned tušíte záhadu."

R: Lízo, Lízo...

Lidé, jak to uslyšeli, nečekali na radu,

kamenem ji udeřili na čelo a na bradu,

v tichosti ji pochovali tam vysoko na kopci,

jen ptáček si zanotoval do večera nad obcí.

R: Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš,

Lízo, Lízo, co z toho máš,

Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš,

na co se koukáš?