Nultej poledník

1. Mraky šedý jak olověný závaží

přines' vítr, co listí začal vát

na perón zapomenutýho nádraží,

kde na tvůj vlak já jsem čekal tolikrát.

2. Roky běží a trať už dávno zarůstá,

keře šípků tu rostou v kolejích,

smutnej dům, ve kterým nikdo nezůstal,

když vagónů pár odjelo posledních.

R: Vím ale jenom já, že nultej poledník to místo protíná,

jednou zastavil ten vlak a když jsem tě uviděl,

pro mě první vteřinou začal den.

3. Tak tu stojím a zase hlavu otáčím

jako dávno k rozbitejm hodinám,

místo růží v ruce kytku bodláčí

a v krku stáhnutým jen hořký sucho mám.

R: