Jméno ve skále

1. Je sychravý konec léta, rok 9 po Kristu.

Početný římský vojenský sbor se přibližuje

k místu zvanému Teutoburský les.

Unavení legionáři se ukládají ke spánku

a ač jsou vyčerpaní a prokřehlí,

není důvod k obavám.

Trestná výprava do srdce Germánie

bude do určité míry jen rutinní záležitostí.

Není na světě armády,

která by zkušené a dokonale vycvičené

legie dokázala porazit...

2. Ptáci po nebi táhnou.

Slunce se k obzoru sklání.

Sedím a tesám do kamene.

Posílám bohům svý Amipřání.

Dmi

Kéž je ze mne centurion,

kéž přijde řada na můj štít.

V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít.

Ami Emi

R: Soumrak pomalu padá

na šedivou ermánii,

nepřátelskou a zlou.

Nevíš, co bude zítra,

nevíš, co bylo dnes.

*: V mlhách je cítit zrada

a močál čeká na legii.

Tak nevlídně nás vítá

Teutoburský les.

Dmi

3. Z nápisu ve skále se budoucí dozví,

kdo před věky tu stál.

Kdo tu navždy svoje jméno vytesal.

Pak jednou tiše vysloví, ten kdo zabloudí až sem,

kostrbatá písmena psaná Římanem.

R: Soumrak pomalu padá...

*: V září roku 9 našeho letopočtu došlo v bažinách

Teutoburského lesa (na území dnešního Německa)

ke střetu tří elitních římských legií

v počtu mezi 30 až 40 000 muži

s germánskyým kmenem Cherusků,

vedených náčelníkem Arminiem (Hermannem).

Když se legionáři roztažení

do nekonečného zástupu jen

s velikými obtížemi prokousávali

rozmoklým terénem a bažinami,

z hloubi Teutoburského lesa na ně zaútočili

germánští válečníci ze všech stran.

Po třídenním masakru utrpěl neporazitelný Řím

jednu z nejkatastrofálnějších porážek

v historii a z početného kontingentu

se podařilo zachránit jen pár šťastlivcům.